Negace kam se podíváš

Asi přestanu číst noviny, zruším profil na sociální síti a z domu vyjdu jen na nákup, a to si ještě ucpu uši sluchátky. Kamkoliv se podívám, je tolik negace, že tato cesta se mi jeví jako jediná možná.

Já v žádném případě netvrdím, že jsem od rána do večera rozzářená jako sluníčko a na všechny vůkol vysílám pozitivní signály. Taky mám občas všeho dost, na lidi v tramvaji syčím, po prodavačkách bych nejradši hodila peníze i s peněženkou, a před potomky se schovala nejlépe do jiného města. Ale to fakt nejde být na sebe krapet milí? Nejmenovaná firma, prodávající dárkové předměty a hry, vymyslela možná krapet kontroverzní projekt – za každého, kdo se stane jejich fanouškem na jedné ze sociálních sítí, odevzdá jistý obolus nadaci, pomáhající lidem s roztroušenou sklerózou. Výsledek – spousta lidí se fanoušky opravdu stala, pár jich sice v diskusi pod výzvou krapet kroutilo hlavou nad tím, že raději nepošlou procento z prodaného zboží, ale budiž, ale našli se i tací (a bylo jich na můj vkus opravdu hodně), kteří se do organizátorů velmi tvrdě obuli. Vadilo jim úplně všechno – zneužívání nemocných lidí pro reklamu, porušování pravidel oné sociální sítě a celková nemorálnost spojování charity s vlastním prospěchem. Když to shrnu – přispějte kolik chcete, ale hlavně se tím nechlubte. Jedu v té diskusi bylo tolik, až jsem se otřásla. Inu, spravím si náladu, řekla jsem si a otevřela článek o projektu digitalizování starých fotografií. Muzeum v Českém Krumlově digitalizuje archiv fotoateliéru Seidel, výsledky jsou k nahlénutí a pokud se návštěvníkům fotografie líbí, může si ji koupit. Fotky jsou to krásné. Dýchá z nich nostalgie starých časů. Krása, alespoň někdo vymyslel něco pro potěchu oka a ducha, říkala jsem si až do chvíle, než jsem otevřela diskusi pod článkem. Hned první příspěvek mě dokonale zchladil – prý je hnus na projektu za prachy z dotací vydělávat! No, dál jsem už radši ani nečetla. Mám pocit, že se v této zemi dějí daleko větší prasárny (a zrovna za prostředky z grantů a dotací), než je prodej fotek. Zvlášť, když je vyvolává a prodává samotné muzeum. Předpokládám (možná naivně), že se utržená částka instituci prostě vrátí zpět a třeba se použije na jiný projekt, případně opravy a provoz. A poslední úder? Včerejší jóga. Chodím tam, abych si odpočinula, protáhla ztuhlé tělo a přišla na jiné myšlenky. Všechny zúčastněné dámy (věkový průmět tak 45+) se na sebe usmívají, hraje tichá hudba, po parapetu chodí holubi... pohoda. Až do včera. Vprostřed nějakého krkolomného cviku začal zvonit telefon, jedna z žen se omluvně usmála, cvičení přerušila a i se řvoucím přístrojem vyběhla na chodbu, aby volajícímu vysvětlila, že cvičí a zavolá později. O několik minut později telefon zazvonil znovu. Paní se styděla evidentně, típla hovor a pokoušela se telefon vypnout. Všem se tiše omlouvala za vyrušování s tím, že ho má dnes poprvé a moc s ním neumí zacházet. Sousedka se do ní ovšem obula vskutku s fortelem. Velmi hlasitě se jala vykřikovat věty typu: „Tak snad si tady telefon vypínáme, ne?“, „Já už teda chodím leta, ale tohle se mi ještě nestalo!“, „To nemůžete, toto! Takhle rušit!“. Majitelka telefonu je starší, milá dáma a bylo mi jí líto. Ale posílejte hulváta (zvlášť ženu) do háje na hodině jógy, že? A milý telefon zazvonil potřetí... Než se stačila nadávačka nadechnout, nabídla jsem paní pomoc s vypnutím. Odmítla – napotřetí to zvládla sama. Po konci hodiny pak vysvětlila, že ztratila klíče a cestou na hodinu prosila dceru o náhradní. Ta se o ní bála, proto se snažila dovolat a zjistit aktuální situaci. Tož tak. Chápu, že jsou lidé občas hnusní v internetových diskusích a narvaných tramvajích, ale už i na hodině jógy? A projevím se jako úplně naivní husa – nebylo by ono lepší takhle při podzimu občas jen nadechnout, vydechnout, uklidnit se a případně se i zdržet komentáře? Každá akce totiž vyvolává reakci a ono obligátní „Ty do mě kamenem, já do tebe chlebem“, už fakt neplatí. Tak aby se všichni ti nadávající agresoři ještě se zlou nepotázali. A my všichni s nimi...