První den jako ve filmu

Nemám noční můry. Tedy většinou ne. Asi jsem vlastně optimista. Ale první školkový den mé dcery mě přesvědčil o tom, že nic (ani ten optimismus) by se nemělo přehánět.

Znáte to, v každém druhém filmu, ve kterém se ráno bude spěchat, vprostřed noci vypnou proud a budík vypoví poslušnost. Nikdy, co si pamatuji, v noci proud nevypadl. Z neděle na pondělí ano. Jediné štěstí bylo, že jsem naprogramovaná matka, takže když mě nevzbudí syn v pět, neomylně jsem o půl hodiny později vzhůru s divným pocitem, že se mu nutně muselo něco přihodit. Inu vylezla jsem v šest z postele, začala vykonávat snídaňové předpřípravy a všimla si, že na žádném kuchyňském spotřebiči nejdou hodiny a nefunguje internet, protože výpadek proudu vyřadil takovou tu placatou černou věc, která ho k nám přivádí. Tragédie se tedy nekonala, jen jsem bez aktuální předpovědi počasí zabalila oblečky preventivně teplejší. Pohoda. Věřím literatuře, inu nastudovala jsem manuály o tom, jak připravit potomka ku vstupu do vzdělávacího kolotoče vskutku důkladně. Ještě v neděli večer dcera tvrdila, že se do školky těší, věděla, že tam mají prťavé záchody a umyvadla, je tam spousta nových kamarádů a hodné tety a ona je ta úžasná, velká a šikovná holčička a zaslouží si vstup na posvátnou školkovou půdu. Zabalily jsme spolu batůžek s pyžamkem, tepláky, tričky a kartáčkem a já se těšila, jak ji ráno vyfotím v nových šatečkách, coby usměvavou nově školkovou. Houby. Obula si jednu botu a začala plakat a křičet. Jednu větu. Pořád dokola. „Já tam nechci!“, neslo se bytem, chodbou a nakonec celou čtvrtí. Štěstí je, že bydlíme od předškolního zařízení cca pět minut pomalé chůze. Ale i tak auta na silnici brzdila, starší dámy na nás koukaly pohoršeně, doprovázející syn popotahoval a manžel bledl. Před školkou byl dav spokojených dětí. A náš uplakánek. Vyzbrojena četbou jsme se usmívala, dcerku držela za zpocenou ručičku a do zblbnutí opakovala, že školka je fajn a mě se tam moc líbilo. Co mi odpovídala je asi nasnadě. Řev ustal v šatně. Vyžádala si tričko s hrochem a šla si hrát s kuchyňkou. Uf. Dovezla jsem syna na písek, překonala chuť na panáka a uklidnila se. Unavené mimino si posléze vyžádalo kočár a převoz do pekárny za rohlíkem, pokračovali jsme dokoupit výtvarné potřeby a jiné nezbytnosti do školky, zaplatit docházku, uvařit oběd, nakrmit tygra a šup pro Pidi. Když jsem přišla ke dveřím, hrála si. Spokojeně. Jen mě viděla, zvlhl jí zrak, rozběhla se ke mě a líčila mi, jak moc jí po mě bylo smutno. Herodes by se za mě fakt nemusel stydět. Paní učitelka ale přispěchala se spásným ujištěním, že si dcerka hrála, papala a neplakala. Moc jsem jí nevěřila. Syn byl tak nadšen (a nedal se tou cizí tetou zmást), že sestře našel boty, uklidil bačkorky, uchopil batůžek a poskakoval nadšením, že týrání je u konce a můžeme domů… Ale nakonec dobrý – vím všechno o pískovišti, pomazánce na svačinu, která jí nechutná, o tom, že tam jsou hodné děti, domeček na zahradě, na písku velké lopaty a i houpačky pro malé prcky, protože na ty velké se ještě nemůže. A líčení prvního školkového dne Pidi završila tím, že zítra už musí spát v tom spacím pokojíčku s postýlkami s ostatníma dětma, protože tam přece má taky malou postýlku. Zase velké uf. Ale aby to nebylo tak jednoduché, tak nás, ve chvíli nepozornosti, málem přejela tramvaj. Křižovatka, přes kterou každý den několikrát musíme přejít, je opravdu blbá. Trpím tam jako chodec i jako řidič. Ale má semafor, na což sázím. Skočí zelený panáček (trénuju i děti), kouknu za své levé rameno jestli mě vidí i ti, co mají zrovna také zelenou, a jdu. S tramvají, která tam ale fakt nemá co dělat, jsem až dodnes nepočítala. Zvlášť pak s tramvají, která jede do přechodu mezi chodce a nebrzdí, pouze cinká. Jako na lesy ovšem. Štěstí jsme obě měly v tom, že manžel s kočárem stihl zelenou před námi, takže se mi podařilo dceru odvláčet zavčas. A jak se obvykle hlídám, byla jsem asi strašně sprostá. Možná proto, že moje dítě bylo mezi jedoucí tramvají a mnou. A stroji proklatě blízko. Ale nakonec jsem pobavila kolemjdoucího pána, protože na dceřinu otázku proč tam ta tramvaj jela, když jsme měly toho zeleného panáčka, jsem odpověděla, že pán, který jí řídil, je hlupák. Hlupák, který nezná předpisy a nedával ve škole řízení tramvají pozor, protože jinak by věděl, že se nemá jezdit na červenou. V kontrastu k tomu, jakými výrazy jsem toho řidiče počastovala, to působilo vskutku podivně. Ideální matka je ovšem mistr improvizace. Takže nakonec vlastně fajn den. Přes všechna protivenství osudu všichni žijeme a další dětské/mateřské trauma se přesouvá na příští rok, kdy do školky nastupuje syn. Co se bude dít, ale vskutku netuším. Možná si preventivně pořídím nějakou tu noční můru. Za účelem tréninku.