Mám jizvu pod klíční kostí

Divadelní festivaly jsou místo pro setkávání. Jednoho vlahého letního večera jsem se přesouvala z jednoho takého potkávacího místa na jiné, kde čekali dávní přátelé a ejhle – projelo kolem auto, zavadilo zrcátkem a já si, opatřena dlouhými šaty a botkami na proklatě vysokém klínu, ustlala na krajnici.

Auto odjelo, já měla barevné sny a moji drazí se mě vydali hledat. Mysleli si (vzhledem k tomu, že jsem komunikovala sice z cesty, ale přece), že mě posbírají, uloží na ubytovně a uvidí se. O hodinu později vzbudili jedinou lékařku, kterou v budově našli (byla to zubařka), a ta konstatovala, že mám minimálně otřes mozku a je třeba navštívit místní pohotovost. Inu byla jsem položena na pult, zrentgenována, prohlídnuta a pan doktor konstatoval, že mám šest zlomených žeber a měla bych jet domů. Přítomná kamarádka ho upozornila na fakt, že je venku čtyřicet ve stínu, nacházíme se ve Východních Čechách, pocházím z Ústí nad Labem a nikdo nemá auto. Nevadí, pronesl a propustil mě. Tak jsem v tom stavu, ve kterém jsem se sotva držela na nohou, volala mamince do zaměstnání a suše jí oznámila, že mám zlomená žebra a jedu domů. A položila jsem telefon. Maminka okamžitě volala kamarádovi, který seděl vedle mě a ptala se ho, jestli se někde v tom nálezu nenachází slovo pneumotorax, a když byla ujištěna, že ne, důrazně doporučila omotat hrudník, opatrně naložit a odvést do Náchoda. Křičela tak, že jsem jí slyšela i já. Vyděsila jsem se strašně a prohlásila, že tam umřu, pan doktor mě poslal domů a já teda jedu. Našel se inu statečný člověk (Pepíček Melena – budiž mu věčná čest a sláva), který mě neohroženě (s tím omotaným hrudníkem a polštářem pod zády) naložil a vezl domů. Cestu si nepamatuju. Jen jednou se zastavil na kávu a pak se mě v Ústí snažil přimět k navigaci směr špitál, což jsem důrazně odmítala a chtěla k mamince. Vystoupila jsem (před nemocnicí), on se opřel o auto, zapálil si a přijeli rodiče. S taškou, kterou táta schovával za zády. Následující dialog vstoupil do našich rodinných dějin: Máma: „Kde mám dítě?“ Pepíček: „Zvrací u cedule Masarykova nemocnice“ Maminka přešla trávník, utřela mi pusu, vyhodnotila můj výzor jako „naprosto strašný“, uchopila mě na temeni za vlasy a táhla na ambulanci. Když pak pan doktor vyndal mé snímky z obálky, zezelenali oba. Pneumotorax jsem tedy měla. I ta zlomená žebra. A taky plíci zalitou krví a otřes mozku. Pak si toho zase moc nematuju. Tatínek ovšem mé urychlené umístění na JIP líčil jako americký film naživo – všichni pobíhají, já asi umírám, rodiče jsou vykázáni za dveře a řidič – zachránce se hroutí, protože měl celou dobu pocit, že jenom usínám. Dopadlo to dobře – maminka vybojovala místo operace hrudníku plicní drén (plíce jsou důležitější než kosti), byla jsem opatřena koňskou dávkou epidurální anestezie a na milém JIPu si poležela tři týdny. Během té doby se mi vrátilo vědomí i humor – vedla jsem s panem primářem hovory o literatuře, sestry jsem přiměla mi vleže umýt vlasy, maminka mi kartáčkem vydrhla z obličeje a rukou asfalt (a uplácela personál kávou, chlebíčky a pizzou) a vedla jsem teoretické rozpravy o tom, že na JIP lidé přijedou, za tři dny buď umřou, nebo jsou přeloženi a já mám už asi na zadku inventární číslo, nebo co. Humor mě přešel, když jednou v noci přivezli pána po dost děsivé havárii. Dali mezi nás zástěnu a já se ho po všech vyšetřeních snažila kontaktovat – promluvila jsem a on se vyděsil tak, že naběhla polovina oddělení. Inu – hlas shůry… Nakonec jsme spolu i mluvili, koukali na televizi a vůbec. A pak jednou večer sestru napadlo, že popotáhne plentu, abychom si aspoň viděli do očí. To neměla dělat. Pán vypadal děsně (chudák), a když viděl mě, začal se strašně smát. Vyžádala jsem si zrcadlo a pochopila, co tak vyděsilo mojí matku u cedule – měla jsem brýlový hematom, oteklou podřenou hubu a vlasy vyčesané proklatě vysoko do takového malého bobku – no strašidlo jak vyšité. I nastal onen kýžený okamžik a já byla přesunuta na normální pokoj. Bolesti jsem měla jako čert (zlatý epidurál), jídlo pravidelně přistávalo na stolku u dveří pro celý pokoj – stará paní se zlomenou rukou v závěsu, holčina po operaci menisku a já, jediná relativné pohyblivá se ho aspoň snažila nabližovat blíž k postelím, sestry byly nezvykle nepříjemné (po té luxusní péči fakt šok) a mé odhodlání přežít definitivně rozcupovalo, když v noci přivezli paní po operaci slepého střeva, nechali ji v posteli a starejte se. Paní chvíli chroptěla a pak začala zvracet. Na sestry jsme zvolily všechny tři. Paní ležela na zádech, podařilo se mi jí alespoň trochu otočit na bok a vydala jsem se podél zdí (po třech týdnech na lůžku si člověk rozbije hubu i při pokusu jen vstát z postele) hledat někoho, kdo by paní pomohl. Sestry jsem našla, byla jsem zpražena, ale nakonec dorazily a konaly. Po této zkušenosti jsem ráno na vizitě prohlásila, že jsem zdravá a chci domů. Nešlo to – s krví v plicích nepropouštějí. Představa, že bych tam měla zůstat, byla ale natolik děsivá, že jsem argumentovala mámou rentgenovým laborantem, bydlištěm na kopci nad plicním sanatoriem a akutním pocitem, že jestli nepůjdu domů, tak asi umřu. Po plicním konziliu mě pustili. Žiju, dýchám, žebra mě občas pekelně bolí (ale podařilo se mi samostatně porodit dvě děti), mám jizvu od drénu pod klíční kostí a z celé anabáze je veselá hospodská historka. Pámbu zaplať.