Kabuka, tatitáta a jiné pokroky

Strašně chceme aby už zvedaly hlavu, otáčely se na pupek, lezly, chodily a hlavně mluvily. Žijeme totiž, my matky, v takovém podivném bludu, že až ty prťavé děti vyrostou, bude s nima lehčí domluva. Omyl!

Dokud jsou to jen ležící placky, stačí jim mít co sosat, zadek v suchu a máma na pochování a na dohled. Jak se jednou otočí na břicho, je konec. Pak už chudák matka jenom běhá, přestavuje, chytá, nosí, nadává a dozoruje, aby se tomu prťavcovi nic nestalo a ještě si trénuje pevnou vůli, protože je strašně těžké vyrvat synovi z rukou oslintaný televizní ovladač, když se k němu propracoval přes celý pokoj a vyvinul neskutečnou sílu a odhodlání a vy jste dílem strašně pyšná, že je tak šikovný a dílem strašně naštvaná, protože si k tomu ovladači proklestil cestu hromadou vhodných edukativních hraček, které by měly nenásilně a bezpečně rozvíjet jeho talent a vůbec. Dcera je takový piškunt pecivál. Strašně dlouho jenom válela sudy a přinutit ji k jinému druhu pohybu byl nadlidský výkon. Nakonec pomohlo mimiňákovské cvičení – v kursu byly stejně staré děti, z nichž jedna polovina lezla a druhá se suverénně stavěla na nohy. Chvíli dcera vydržela, pak tlaku okolí podlehla a s otráveným výrazem se na ta kolínka teda postavila. A začalo peklo. U dítěte, které válí sudy a plazí se jak záškodník totiž celkem snadno odhadnete směr pohybu, za lezoucím můžete tak maximálně utíkat. A že jsem se sakra naběhala. S rychlostí pohybu se totiž v dcerce probudil neskutečný výzkumník a nabyla přesvědčení, že celý svět je jedno velké hřiště a místo na zkoumání. A co neuvidí, neochutná, nevyhází, do čeho hlavu nestrčí, to jí prostě uteče. Podobná anabáze nastala s chůzí. Všechny děti na celém světě už dávno chodily, jen naše milá Pidi seděla v kočáře jako pecka a ani vidina nových bot s ní nehla. Až jsem jednoho krásného dne rezignovala, přestala jsem vést motivační řeči a suše konstatovala, že i do školy polezeme, bude tedy nutné zakoupit ochranu kolen. A světě div se, o několik dní později se prostě zvedla a došla za mnou do kuchyně. V průběhu všech těchto motorických pokroků (v našem případě spíš skoků), se tiše schylovalo k mluvení. No schylovalo. Dcera používala jednoduchý slovník, pomocí něhož se najedla, pochovala a vůbec tak nějak pokryla základní životní potřeby a když chtěla něco, na co jí nestačil, vytrčila prstík a mocným hlasem zvolala: „Mamí, a toto.“ A máma chudák naběhla, celou větou předmět označila a ještě vysvětlila jeho funkci. A dodnes nevím, jestli jisté „nepravidelnosti“ vznikly právě ze snahy všechno důkladně popsat, nebo se dcera prostě jenom baví tvárností nově objevované řeči. Rukavice (a později i ruku) nahradila slovem kabuka, jogurt s celozrnnými kuličkami jsou „kuličky dudurta“, žirafa apak a u mých rodičů při snídani suverénně označila vajíčko za papátko. A tak si tak jednou po návratu z vycházky stojím u kuchyňské linky, vařím oběd a tu ze dveří zaslechnu divný zvuk, zpozorním a ejhle – Pidi stojí a vyzpěvuje Skákal pes přes oves. Sice beze slov (omezila se na ka ka ka, ka ka ka…), ale dala dvě sloky. A sakra, řekla jsem si, podědila po tátovi hudební talent a místo mluvení bude zpívat. A ono jo. Dlouhé týdny se u nás zpívalo jako o život, ale na slovníku se tato nová dovednost nijak neprojevila. Jen tak na okraj ale musím konstatovat, že jsem zase jednou pobavila naší (tedy Pidí) lékařku. Při pravidelné preventivní prohlídce jsem se opatrně ptala, jestli je úplně normální, aby rok a půl staré děti pořádně nevytvářely souvětí, ale zpívaly české lidové písně a byla jsem ujištěna, že u nás to normální je. A smála se i sestra! Uklidňuje mě jen vypozorovaný fakt, že dcera dělá pokroky ve všem tak nějak kumulativně. Prostě se ráno probudí a zničehonic řekne, že už vstávala, má ráda Krtka a papat budou pipiňák. Spolu. Nebo si vyžádala baba a máslo a vyprávěla mi, že když byl táta malý, děda mu dával chleba (baba) a máslo a bylo to dobýýý. A její úplně největší radost posledních dnů je trápit tátu. Úplně samozřejmě říká babička, dědeček, maminka, ale tatínek ne. Zatvrzele. Onehdá jsem je pozorovala. Pidi seděla tátovi na klíně, něco strašně důležitého si vykládali a manžel povídá: „A už umíš říct tatínek?“, a beruška na to: „Tatí…táta“. A pak pořád dokola. Když ale moc chce vzít na klín a psát s tátou noty, tak tatitáta mizí a nastupuje vzorně předpisové „tatínku prosím“. A teď pozoruji osmiměsíčního syna a trochu se děsím věcích příštích. Už se stihnul zamotat do všech ukrytých šňůr od všech elektrospotřebičů, strčit prstík – zkoumák do zásuvky (pro všechny kritiky mé mateřské nezodpovědnosti a doporučovatele záslepek – všechny zásuvky jsou neprodyšně ucpány, tahle byla za mými zády a obvykle v ní je napevno zapojená lampa, zvládl to přes mé rameno a skutečně bleskově), několikrát byl beznadějně zaseknutý pod stolem, křeslem, komodou, spadnul z postele, odřel si nos o koberec, a to sotva leze. Co bude za měsíc, netroufám si odhadnout. Veškerý stres, nevyspání a neustálý děs z fatálních zranění ale syn kompenzuje neskutečně zamilovaným výrazem, kterým se doslova rozzáří, když mě vidí přicházet (spíš přibíhat) a pak, když ho zachráním zpod nějaké proklatě nízké střínky a vymotám ze všech kabelů, si tak spokojeně odfrkne, že já prostě zapomenu na to, co mě s takhle akčním dítětem ještě čeká za radosti a slavím ta malá vítězství s ním.