Trable s ptákem

Podzim je čas spadaného listí, mlhy a pouštění draků. A také dýní. A jablek. A ptáků. Velkých! Ale zatímco dýni naporcujete celkem snadno, co s desetikilovou krůtou? Toť otázka.

To tak jednou odjede muž hrát do cizí země. Situace sama o sobě lehce stýskací a stresující (děti zlobí, kočka truchlí…) A zrovna v tu dobu se logicky musí přihodit něco, co vám zkomplikuje život. K už tak napjaté logistice se prostě přidávají události, které vyžadují celou ženu. Vlastně už ty údery osudu tak nějak očekávám…

Když odjel do cizích zemí minule, nastupovala jsem právě do nového zaměstnání a dokončovala práci na posledním čísle časopisu, který jsem opouštěla. A byli jsme celkem čerstvě přestěhovaní. Takže doma chaos, uzávěrka na krku a adaptace v nové práci. Muž na Maltě. Aby dětem nebylo smutno, vyrazili jsme na pohádku, vycházku a tak vůbec do světa. Ráno, při oblékání potěru, jsem objevila na synově břiše jeden malý pupínek. Myslela jsem si něco o pozdním komárovi a plánovala ho po návratu najít a zlikvidovat, ale byla celkem v klidu. Po návratu se lov na bzučící bestii nekonal. Pupínek se totiž namnožil, syn dostal horečku a mě se udělalo zle. Neštovice, které se nám několik let úspěšně vyhýbaly, udeřily s plnou silou. Paráda – syneček v posledním tažení a maminka lehce v háji. No co už. Dítě poťůpáno, uzávěrka stihnuta v pololeže s PC na kolenou (nevím jak u vás, ale u nás nemocné děti tráví několik prvním dnů nemoci výhradně na mě), v zaměstnání nahlášeno a povolena práce z domu. Silné matky dají všechno!

Tentokrát se nám choroba vyhnula. Hurá! Ale udeřil pták. Desetikilový. Ono totiž jedna věc je objednat biokrůtu a druhá věc je ji dopravit přes půl města a naporcovat. To je jasná mužská práce! Distančně se ale dělá jen velmi těžko. Takže po sms „Kruta bude pripravena po ctvrte hodine. Rekni heslo Anicka“ se mi zatmělo před očima. Požádala jsem kamarádku (s vozem) o asistenci, protože mi celkem rychle došlo, že dvě děti a ptáka budu Brnem v MHD přesouvat jen velmi těžko. No jo, ale dojít domů, vyfunět pět pater, najít klíče od našeho auta, najít naše auto, vyjmout obě autosedačky, umístit je do auta kamarádky, naložit děti a sebe, popojet pro ptáka, dovézt děti a ptáka domů, vyjmout autosedačky, umístit do našeho auta, vyfunět pět pater… a zemřít. Děti jsme nechaly v houfu s jejími staršími potomky a vyrazily ve dvou (celou cestu mě bavila hororovými historkami z rodičovské schůzky, bohužel nejsou veřejně reprodukovatelné). Dorazila jsem na inkriminované místo, obsluha v předmětném podniku si mě přeměřila odborným pohledem: „Ptáka?“ „Ano“, hlesla jsem a byla poslána kamsi do útrob budovy. Když jsem krůtu (po oznámení hesla) viděla, podlomila se mi kolena. Desetikilová biosvině. Proboha! To se přece nevejde ani do lednice. No děs.

Krůta uhrazena, zapuštěna do tašky, nahozena na rameno a odvláčena ven. Jak ji proboha naporcuju? Co s ní budu dělat? Jsem chudák! Telefon muži, zda nechat naporcovat. Nebere. Zkouší. Ok. Nasedáme do auta a jedeme za dětma. Nabízím zakoupení vína na zapití toho šoku. Plán schválen. Pták odevzdán kamarádčině dceři a uložen do vany, my odchod pro lahev. Stojíme uprostřed obchodu a volá muž. Naporcovat samozřejmě! Uf. Tak jo, víno zakoupeno, vypito, pták přestěhován k nám na balkon (nevešel se do lednice ani po vyndání jednoho přičliku). Mail připřátelenému kuchaři s prosbou o pomoc. Odpověď: "Vzhledem k mému věku, Gábinko, se občas projevuje i skleroza, takže začínat email ptáka mám, mě opravdu vyděsilo“. Hm. No nicméně druhý den přijel, krůtu vyzvedl a naporcoval. Tímto mu veřejně děkuji, protože mi zachránil život, ptáka a jídlo na zimu.

Konec dobrý, všechno dobré. Teď jen dumám, co se přihodí příště. Půlka prasete? Mladý býk? No, ale pořád lepší, než dětské choroby! Člověk tak nějak musí na všem hledat to lepší…

PS: jedna noha už se peče.