Já ty autorky prostě miluju

Kdysi jsem psala o tom, že usilovně hledám práci, která mě bude bavit, půjde propojit s péčí o děti a bude i k něčemu dobrá. Mám ji. Pracuji v nakladatelství.

Cesta do redakce by sama o sobě vydala na rozsáhlou veselou historku, zde krátká nevtipná verze – to tak jednou v nacpané školkové šatně oblékáte děti, obě na vás mluví, obě vypráví úplně jiné příběhy a obě vyžadují absolutní pozornost, hledáte boty, trička, svetry, bundy, snažíte se vnímat, co je vám sdělováno a ještě odpovídat v celých větách. A zazvoní telefon. Po tradičním vnitřním „Proboha, to je fakt ideální chvíle“ ho zvednete a na druhém konci „drátu“ se ptá kamarádka co děláte (cha) a jestli nechcete práci. No jasně, zrovna teď rozhodně na nic jiného nemyslím, běželo mi hlavou, ale jakýsi sebezáchovný pud redaktora na volné noze mi velí přisvědčit.“ Tak jo, pošli životopis do nakladatelství, zrovna někoho hledají a já známé, které tam pracuje, řekla, že už hledat nemusí, protože jsi ideální žena.“ Tak to určitě. (Syn byl vypuštěn ze školky v bačkorkách a dcera bez čepice)

No, CV posláno, dopis připojen a akce odsunuta s tím, že se možná ideálně jevím, ale nakladatelští redaktoři jsou přece lidé vzdělaní, vážení a vůbec literárně protřelí, což se o šílené matce v posledním tažení rozhodně říct nedá. Asi dalo, protože následovala pozvánka na pohovor. Z němého úžasu nastalým vývojem situace mě vyvedl o měsíc později až podpis pracovní smlouvy. Nastalo nadšení. Velké. Které vzápětí vystřídal stres a chaos – co mám dělat, proboha? Vyhledávat překladové tituly, nové autory, číst rukopisy... Inu jsem začala. Od všeho trochu. A narazila na „svou“ první autorku.

U knih se už léta nedojímám, ono to studium divadla udělá svoje, ale u rukopisu, který se mi dostal „pod ruku“ jsem měla husí kůži, klepaly se mi ruce a řvala jsem, s prominutím, jako želva. Cesta k publikování nebyla až tak jednoduchá, ale zadařilo se! Za pár týdnů vyjde Lizucha, křehký a velmi něžný příběh rozkročený od Azovského moře až k moravské vesnici, mezi duší devatenáctileté holky na nucených pracích v Reichu a devadesátileté dámy stižené Alzheimerem. Napsaný básnickým jazykem a s velkou láskou a respektem k lidské duši. Je o síle přátelství, odhodlání a lásky.

Setkání druhé bylo daleko prozaičtější. Pršelo, začínaly prázdniny a město se postupně vylidňovalo. Na seminář tvůrčího psaní přišla jen jedna žena. Milá, přátelská a komunikativní. Pohovořily jsme o literární tvorbě, popily víno a padla velmi obvyklá otázka – jak se dostane rukopis do nakladatelství a co má udělat pro to, aby knihy, které si zatím vydává samonákladem, vyšly oficiálně. „Prostě mi je pošlete“, odpověděla jsem a už se to s náma oběma vezlo. S její první knihou jsem zažila rychlostní rekord – od podpisu nakladatelské smlouvy k vydání uplynuly necelé dva měsíce, z nás se staly přítelkyně a Láskobraní velmi úspěšných titulem. Teta Blanka se občas zastaví u nás v kuchyni na víno, občas pohlídá děti a dál píše. Další knihy vznikají prakticky ve spolupráci. Věty typu „mám to tam radši třikrát v jednom odstavci, stejně vím, že mi tam zase vepíšeš ty svoje otazníky, tak to tam píšu „pro Kostašovou“ padají během našich setkání se železnou pravidelností. Mám z té spolupráce radost. I z nadšení, s jakým ke svým knihám přistupuje a juchání, když čerstvou knihu drží v ruce. Za necelé dva týdny vychází Horko domácího krbu a mě se v noci o výrazu paní autorky, až si přijede pro výtisky, zdají barevné sny.

Když vám něco chybí, obvykle to tak nějak přijde samo. Jako blonďatá a velmi schopná žena z Ústí nad Labem. Trápilo mě, že nemůžu nikde objevit nic veselého, s nadhledem, pro ženy. Inu, poslala nám rukopis, při jehož čtení jsem si několikrát poprskala monitor kávou. Doslova. Umíte si představit ženu, která letí na dovolenou do tropických zemí a vezme s sebou místo svého očkovacího průkazu doklady svého psa? Jejíž matka nosí ve velmi drahé a stylové kabelce lahváče a kamarádka dokáže vyvraždit kurník psím lejnem? Nejlepší na paní Alici je ale fakt, že ona své příběhy opravdu žije! Psala jsem jí mail, že její kniha byla vybrána k publikování a promptně mi přišla odpověď, že si ráno vymkla ve sprše kotník a dnes se svěřila s tím, jak chtěla na čtvrteční křest knihy Nejsem namalovaná! pozvat Josefa Formánka, který šel zrovna kolem knihkupectví, zakopla o krabice s knihami, proběhla obchodem a s mocným plácnutím ulehla doprostřed široké kolonády nákupního centra. Píše o svých drobných tragédiích vtipně, s nadhledem a jistou mírou smíření se s faktem, že celý její život je série více či méně tragických událostí, ze kterých ale s neuvěřitelným vtipem dokáže vykutat čistokrevné veselé historky. A její radost z toho, že kniha je na světě? Neuvěřitelná!

Eva je šílená žena. Čistokrevná bohyně. Fakt. Nejen že tak působí, mluví a žije, ona tak i vypadá! A její cesta ke knize je toho jen dokladem. To si tak jednou v noci píšeme o životě, dětech a vůbec a z ní vypadne, že je vlastně potulná kuchařka – někdo si objedná jídlo na školení, večírek, svatbu a Eva zabalí hrnce a ingredience a vyrazí. Traduje se o ní, že dokáže vyrobit z jedné mrkve jídlo pro osm lidí a já tomu věřím. Tož jsem se jí ptala, jestli by se jí nechtělo do kuchařky pro děti a matky a co na to Eva? Nejen že souhlasila, ale vypadlo z ní, že jí má napsanou. Ve starém černém sešitě. Kdesi v opuštěném domě v Královstí. Našla ho. Našla si ilustrátorku. Kuchařka je hotová a vyjde začátkem června. A bude plná zdravých receptů, na kterých zvládnou spolupracovat i pididěti, karet s obrázky ingrediencí a nástrojů na vaření, her a vůbec všeho, co obdaření dětma potřebují k tomu, aby se z vaření s potomky nezbláznili. A cíl projektu? Jednou nám špunti udělají (nejen) snídani do postele!

Ono se to všechno ale nestalo jen tak samo o sobě. Zrovna dneska už od rána myslím na mojí maminku. Už léta tvrdím, že všechny mé úchylky pochází od ní a fascinace ženami, které chtějí a umí psát, zcela evidentně od ní mám. Když jsem byla malé sele a neuměla ještě úplně číst, psávala mi dopisy s obrázky místo slov a vymýšela si pro mě pohádky. A mě to strašně bavilo. Dodnes mám ty dopisy i pohádky schované a občas se chodím tajně kochat do krabic.

Ono je to totiž úžasné – pozorovat ženská hnutí mysli, ženské příběhy a jejich vidění světa. Každá ze čtyř popsaných žen je úplně jiná. Jinak vypadají, jinak žijí, mají jiná občanská povolání a přitom dokáží vytvořit fascinující svět, ve kterém se můžete ztratit a prožívat příběhy jiných lidí.

Jsem nadšená z toho, že jsem se s nimi mohla setkat a strašně se těším na další knihy, rukopisy, ženské hlasy a možná nová nejen literární přátelství. Juch!