Hon na prase

To jsem se zase jednou předvedla! Nechtěla jsem být konvenční a tahat kamarádku se dvěma dětmi do kavárny s pískovištěm a usmyslela jsem si, že vymyslím zábavný dopolední program. A co je v Brně v neděli zábavného? Prasata!

Kdybych, blbec, místo internetového vyhledávání použila mapu, ušetřila bych si spoustu času, nervů a odřenou patu. Našla jsem si totiž krásně opěvný článek o romantické vycházce z Bystrce k oboře se spoustou prasátek. Slečna v něm psala, že vycházka k hospodě trvá tak patnáct minut a, protože je předmětné zařízení na samém okraji obory, je to ku prasatům tak dvacet minut. Jsem matka poučená a ostražitá, časové údaje násobím koeficientem dětských možností, ale i tak mi přišlo, že výlet lesem bude fajn. Mé odhodlání krapet opadlo už na zastávce, která byla v článku označena jako výstupní. Nebyla. Dle mapy a první dotázané ženy jsme měli popojet. Inu vyčkali jsme příjezdu trolejbusu a já svůj přicházející záchvat paniky řešila telefonátem kamarádovi, který z končin pochází. Nereagoval. Inu popojeli jsme (jen pro ilustraci – dvě ženy dospělé, dvě děti 3,5 roku, jedno dítě téměř dvouleté a jedno pětileté), našli most i hospodu, potkali cestou několik daňků, nakrmily tygry a poprvé se optaly na prasata. Mělo mě varovat, že dotázaná cyklistka si naši skupinu změřila poměrně udiveným pohledem a upozornila, že cesta k oboře je zhruba stejně dlouhá jako k hospodě a děti jsou poměrně malé. Nezalekla jsem se a ve své bezbřehé naivitě se ujišťovala, že má kolo a zkreslený odhad. Věci příští mě dokonale usvědčily z omylu. Cesta byla krásná, lesní a do kopce. Sice mírného, ale vytrvalého. Děti zvládaly se ctí. Našly jednu houbu, spoustu klacků, které průběžně tahaly s sebou, idyla. Jen my dvě jsme na sebe koukaly se zvětšujícími se obavami a průběžně se kolemjdoucích ptaly, jestli teda fakt jdeme dobře. Všichni se na nás povzbudivě usmívali a mávali rukama kamsi za sebe, že jako jó, jdeme dobře a je to támhle už kousek za zatáčkou. Nebudu to zbytečně protahovat. V jednu chvíli vzala Tereza svou dceru na ramena, já postavila její starší dítě za náš kočár, vzala na ramena Pidi, synek se spokojeně vezl a obě jsme se tiše modlily, aby už přišla ona kýžená zatáčka, protože jinak zahyneme bídnou smrťou. Ona to totiž je fajn procházka, ale když cestou musíte neustále motivovat unavenější a unavenější děti (a tahat se s nima), roste i celková únava jinak odolných matek. Až tu, najednou, ohrada! Cha! Máme vyhráno! Děti ožily, my taky a vyrazily jsme vstříc zkoumání divočáků. Nebyl tam ani jeden. V celé té zatracené ohradě byly jenom větve, stromy, bláto a smrad. A žádné prase. Dcera to glosovala slovy „tady to vypadá jako ve chlívku“ a začala natahovat. Ostatní se k ní připojili a situaci zachránila pohotová Tereza, která zcela zdecimovanému týmu začala vykládat teorii o tom, že divoké prase je tak dobře maskovaný tvor, že možná u stromů nějaké exempláře leží, ale my je nevidíme. Děti hledaly, já si nadávala A zazvonil telefon. Přítel na telefonu (kterého jsem marně naháněla o tři hodiny dřív) se mi chvíli smál, a když pochopil, že zoufalství fakt nehraju a jsem komplet v posledním tažení (plus megavýčitky svědomí), dorazil mě oznámením, že přímo u prasečího výběhu staví autobus a ta cesta, kterou jsme právě absolvovali,je dlouhá něco přes šest kilometrů. Ale aspoň nás na ten autobus nanavigoval. A věci se pohnuly k lepšímu! U altánu bylo tolik prasat, že jsem takové množství neviděla ani v přírodopisných filmech. Děti jim naházely žaludy a s uspokojením se nechaly nastěhovat do busu. Čekáte konec? Ani zdaleka ne! Opět jsem trapně podcenila skryté síly své dcery (a jak se později ukázalo, syna taky). Beruška si vyžádala vrcholovou prémii (zmrzlinu), ale jen tu točenou, na kterou chodíme. Žádným Míšou z večerky na rohu se nedala oblafnout a na má varování, že bude muset vyfunět ještě jeden sakrakopec nedbala už vůbec. Tlačila jsem ten těžknoucí kočár do vrchu, litovala se a slíbila si, že i já si dám vrcholovou – pivo v oblíbené hospodě. Nakonec to dobře dopadlo, děti doplnily cukr, pobíhaly po zahrádce, Terezu přišel vyzvednout usmátý manžel, vypila jsem dvě piva a vyrazila domů. Spát a umřít se, samozřejmě, chtělo jenom mě, děti historkami z výletu obšťastňovaly manžela, mě i sebe navzájem do pozdních večerních hodin a ke spánku je přinutilo až důrazné zvýšení hlasu stržené matky. Tereza na tom byla ještě líp – díky pivu (a manželovi) prošvihli vlak. Takže v době, kdy já si doma lízala rány, seděla celá rodina na nádraží jako obraz totální apokalypsy – rozverný neunavený otec, naštvaná a sedřená matka a více či méně apatické děti. Tak nevím, příště asi půjdeme do divadla.