Jaro a já

Ptáci začínají zpívat, kvetou sněženky, svítí sluníčko, končí zima... Hurá! Ha, ale já jsem žena. A dokonce i matka. Takže jinak....

Ty řvoucí bestie budí děti. Takže místo toho, aby spaly do osmi jako všichni slušní lidé, vylézají z postýlek už v půl sedmé a domáhají se pochování, snídaně a vycházky. Svítící slunce odhalí nejen špinavá okna, ale i prach a kočičí chlupy, které za elegantně procházejícím Mňaukem vlají po bytě jako lehoučce pruhovaný závoj. Sněženky všude kol kolem přímo řvou ukázkovou čistotou a křehkostí, což ve mě vyvolává hned dvě (hororové) myšlenky – jarní úklid domácnosti a eliminaci zimního špeku. Co s tím?

Ochořet! Nechořím ze zásady. Když lehnu já, v těsném závěsu onemocní muž a po něm obě děti. Z léčby obvykle nic není, tož se radši udržuji čupr fit a na případné bacily tasím preventivně všechno možné od bylin až po meruňkovici. Obvykle úspěšně. S jarem se ale do mého krku nastěhovaly streptokoky a úspěšně odolávaly veškerým snahám o eliminaci s takovou razancí, ale jsem proti své vůli odešla, vyčerpána bojem, z ordinace lékařky vybavena antibiotiky. No co už, lehnu po peřinu, budu spát, odpočívat a léčit se. Stalo se. Na dva dny. Nepořádek narostl do obludných rozměrů, muž chytil nějakou velmi hnusnou rýmu, syn má zelenou nudli a dcera je nějaká podezřele hodná. Ach jo.

Řešení? Dám nepořádku a chorobám ještě jeden den, třeba si to rozmyslí a zmizí. Nebo vstanu, uklidím, vytvořím léčivý likér pro muže, frontálním útokem zničím osídlení v synově nose a nedupu dceru vitamíny. Vzdám to a půjdu zase spát. Zkusím plakat zoufalstvím nad svým trudným osudem. Odjedu k mamince.

No, jak to asi dopadne, že? Zapudím bestie v krku, uklidím, vyléčím děti (muž to zvládne sám) a vyrazím si odpočinout do práce. Seženu člověka na umytí oken, kocourovi koupím speciální vyčesávací hřeben a sobě permanentku do posilovny.  Budu krásná, štíhlá, pozitivní a jaro bude super! A pak léto, a podzim, a zima....