Redaktorův podzim
Po loňském shonu jsem si už od konce jara říkala, že letos zvolím systém. Pevný a jasný řád. A nic nenechám na poslední chvíli. A v klidu umyju i ta okna… Ale to by se nesměly na tu „poslední chvíli“ vynořit knihy, které prostě do konce roku vyjít musí, i kdyby člověk (čti redaktorka) lezl po čtyřech a měl takové kruhy pod očima, že je nezamaskuje ani korektorem, ani nasazením brýlí s velkými obroučkami.
Teda, ony se nevynořily jen tak samy od sebe. Jednu jsem si vymyslela sama (protože nejsem normální a když mám málo práce, tak vymýšlím ptákoviny) a s druhou přišla kolegyně. Z hospody.
Ale popořadě. Blance Hoškové knihy vydáváme celkem pravidelně. Píše lehce, dobře a pro ženy. O životě. Opravdovém. Takže žádné slaďárny, žádní princové na bílých koních, žádné zčistajasna dobré „popelkovské“ konce. Prostě ženské z masa a kostí s problémy, které v životě potkají asi každou z nás. Ne asi, určitě. A protože od léta, kdy vyšly Kamilenky, sílily hlasy, že by to jednu ještě chtělo, zalovila Blanka v šupleti (nebo odkud ty knihy pořád tahá) a poslala Zlato(v)lásky. Téma opět unikátní a nadčasové, styl výborný, kniha hotová. To dáme a stihneme, řekly jsme si a už to jelo. Ok, běželo mi hlavou – jednu knihu ještě zvládnu. I ve zrychleném režimu. Nejsem leckdo. Přece!
No, a pak přišla kolegyně z té hospody… Potkala se s cestovatelem a fotografem Davidem Švejnohou a od normálních konverzačních témat se propracovali ke konzumaci hmyzu. To by ještě nebylo tak strašné (teda strašné to je, ale bylo hůř), dokud plynule nepřešli k tomu, že na českém knižním trhu chybí hmyzí kuchařka. A bylo by dobré ji vydat. A protože jsme specialisté na realizaci šílených nápadů, slovo dalo slovo, proběhla schůzka s akademickou sekcí autorů, tedy paní doc. Borkovcovou, Ing. Bednářovou, Ing. Fišerem, kuchařskou sekcí ve složení Petr Ocknecht a Milan Václavík a už to jelo. Nutno ještě zdůraznit, že tohle všechno se stalo v září a uzávěrka byla stanovena na polovinu října. Zkrátím to – Hmyz na talíři je v tiskárně…
Nevím, jak jste na tom s hmyzem a jeho konzumací, ale mě se dělá opravdu zle už jen při pohledu na sušeného cvrčka. Z představy, že do něj kousnu, jdu do kolen. Doslova. Takže měsíc řehole. Nejen, že chudák redaktorka pořádně nespí, protože práce na textu a uhánění všech spoluautorů si žádá celého člověka, ale ani nejí, protože trpí panickou představou, že kousne-li do čehokoliv, co není pečlivě rozporcované a jádřinců zabavené jablko, určitě potká nějakého zástupce hmyzí říše. Ale musím uznat, že kuchařská sekce mě překvapila. Příjemně. Čekala jsem grilované tarantule a podobné „chuťovky“ a nakonec zjistila, že kuchařka je plná úplně normálních recepisů, které jsou hmyzem doplněny. Organicky, nenásilně a odůvodněně. A fotky, které pan Švejnoha průběžně dodával (včetně ranních předávek cestou do školy – k velké radosti mých dětí, které vysloveně jásaly, když zjistily, kdo je ten divný pán. Tedy „Ten, který jí a fotí uvařené brouky“.) vypadají výborně. A vůbec – celá ta kniha je krásná. A hlavně – i člověk jako já se z ní dozví, proč a kde se hmyz jí, jaké látky obsahuje a taky že nic se nemá přehánět a už napořád vyměnit svíčkovou se šesti za grilované potemníky není úplně dobrý nápad.
A když potom vše odevzdáte do tiskárny a mělo by se vám ulevit, zjistíte, že byl veletrh ve Frankfurtu a všichni, úplně všichni nakladatelé chrlí katalogy a nabídky jasných bestsellerů na příštích několik let. Takže okna? Spánek? Výlet? Ale prd. Texty, texty, texty. Radost čirá.
Letos si na ta okna někoho zaplatím a Ježíškovi napíšu o nové nástavce na knihovny, aby všechny ty knižní skvosty netvořily úhledné a neúhledné hromádky po celém bytě.
Jo, a mám tu práci ráda. Fakt. Každou nově vyšlou knihu očuchávám a pak chodím hledat (a kochat se) do knihkupectví. A už přesně vím, kterou komu dám!
Gabriela Kostašová
Trable s ptákem
Podzim je čas spadaného listí, mlhy a pouštění draků. A také dýní. A jablek. A ptáků. Velkých! Ale zatímco dýni naporcujete celkem snadno, co s desetikilovou krůtou? Toť otázka.
Gabriela Kostašová
Příště mi dej radši přes hubu rovnou
Práce v našem nakladatelství je úžasná. Vlastně mám práci snů. Fakt. Jen kdybych nebyla takový aktivní blbec!
Gabriela Kostašová
Já ty autorky prostě miluju
Kdysi jsem psala o tom, že usilovně hledám práci, která mě bude bavit, půjde propojit s péčí o děti a bude i k něčemu dobrá. Mám ji. Pracuji v nakladatelství.
Gabriela Kostašová
Jaro a já
Ptáci začínají zpívat, kvetou sněženky, svítí sluníčko, končí zima... Hurá! Ha, ale já jsem žena. A dokonce i matka. Takže jinak....
Gabriela Kostašová
Hledám práci. Zn: Matka
Tak je to tady, tygři dorostli do školkového věku a já se po pěti letech vracím do pracovního procesu. A je to docela boj.
Gabriela Kostašová
Mluvím, mluvíš, mluvíme
A pořád. A všude. A o všem. Lidé na ulici se otáčí, v tramvaji se dobře baví a v letadle cestou na dovolenou se tiše modlí za hluboký spánek svůj či jeho, případně jejich.
Gabriela Kostašová
Pupeční šňůra k nepřestřižení
„Tak můžeš začít slavit, matko, blíží se restart normálního života!“, pronesla dnes ráno před školkou kamaráda Kateřina. No jo, to je sice fakt, ale ta pupeční šňůra je fakt svinstvo...
Gabriela Kostašová
Jsem nenapravitelný optimista!
Ovšem jak v čem. S přibývajícím věkem jsem došla k přesvědčení, že dobře už bylo, a když je mi nějak podezřele dobře už moc dlouho, přijde více či méně likvidační úder.
Gabriela Kostašová
Velké rodičovské selhání
Každý den si už od kuropění opakuji, že musím zůstat nad věcí, být milá, trpělivá a milující. A že mě to občas s oběma tygry stojí sil!
Gabriela Kostašová
Řetězí se řetězí...
Ivana Dianová mě vyzvala k pokračování dálkového výslechu a já po dlouhém váhání pokračuji.
Gabriela Kostašová
Krtek a špatná výchova
Asi jsem suchar. Možná mám nějak pokřivený postoj k výchovné funkci pohádek. Možná jsem jako malý špunt měla toho Krtka až moc ráda a teď jsem prostě zklamaná... Nevím. Ale asi ho dětem zakážu. Nebo budu nové díly cenzurovat!
Gabriela Kostašová
Jak to ty matky dělají?
Už dlouho se potýkám s pocitem, že jsem špatná a naprosto nekoncepční matka. Mám pocit, že s jazykem na vestě dobíhám sama sebe, své okolí, rodinu a svět. Marně. Ať dělám co dělám, nemám uklizeno včas a dokonale, neodevzdávám práci tak rychle, jak bych si přála a syn zatvrzele odmítá chodit na nočník.
Gabriela Kostašová
Chudák Karkulka!
Vedena touhou vzbudit ve svých dětech lásku ke knihám, jsem jim oběma od pidimimin četla. Básničky, krátké pohádky a postupně rozšiřovala repertoár. Ale už to není, co to bývalo. Sice poslouchají, ale ruší mě dotazy.
Gabriela Kostašová
Negace kam se podíváš
Asi přestanu číst noviny, zruším profil na sociální síti a z domu vyjdu jen na nákup, a to si ještě ucpu uši sluchátky. Kamkoliv se podívám, je tolik negace, že tato cesta se mi jeví jako jediná možná.
Gabriela Kostašová
Tak nevím...
Žila jsem v naivní představě, že předškolní školství doznalo za těch třicet let, kdy i já jsem byla frekventantem, podstatných změn. Nedala jsem dceru do školky, ve které podle mé sousedky vládne téměř vojenský režim a těšila se, že v té lepší, v potu tváře vybojované, bude spokojená ona i my rodiče. Cha!
Gabriela Kostašová
Hon na prase
To jsem se zase jednou předvedla! Nechtěla jsem být konvenční a tahat kamarádku se dvěma dětmi do kavárny s pískovištěm a usmyslela jsem si, že vymyslím zábavný dopolední program. A co je v Brně v neděli zábavného? Prasata!
Gabriela Kostašová
Kráva jako kráva (trochu retroblog)
To je vždycky tak! Když chce být člověk jednou za čas dokonalá matka, přijde nějaká katastrofa. A začalo to tak nevině! Prošla jsem jednou kol plakátu s vyobrazenou krávou a nechala se nalákat na Národní výstavu hospodářských zvířat. Představa jak procházím s oběma dětmi výstavní pavilóny a zasvěceně hovořím o domácím zvířectvu mě naplnila naprostým uspokojením.
Gabriela Kostašová
První den jako ve filmu
Nemám noční můry. Tedy většinou ne. Asi jsem vlastně optimista. Ale první školkový den mé dcery mě přesvědčil o tom, že nic (ani ten optimismus) by se nemělo přehánět.
Gabriela Kostašová
Spíte spolu?
My ano. Každou noc. A je to vždy úchvatný zážitek. Plný emocí, adrenalinu a velké lásky.
Gabriela Kostašová
Den otců: Tátovi
Můj táta za mlada nosil kalhoty do zvonu, dřeváky, znak horských myslivců v klopě, měl dlouhé vlasy a hrál fotbal. A moji maminku znal z gymnázia. Když ji žádal o ruku, švitořila, různě se vykrůcala, tak to tatínek rozsekl asi nějak takto: „Buď si mě vem, nebo si trhni nohou.“ Tak si ho vzala.
předchozí | 1 2 | další |
- Počet článků 40
- Celková karma 0
- Průměrná čtenost 1424x