Kráva jako kráva (trochu retroblog)

To je vždycky tak! Když chce být člověk jednou za čas dokonalá matka, přijde nějaká katastrofa. A začalo to tak nevině! Prošla jsem jednou kol plakátu s vyobrazenou krávou a nechala se nalákat na Národní výstavu hospodářských zvířat. Představa jak procházím s oběma dětmi výstavní pavilóny a zasvěceně hovořím o domácím zvířectvu mě naplnila naprostým uspokojením.

Inu, zabalila jsem pití, svačinky, ubrousky suché, vlhké a desinfekční, přihodila pláštěnku (ač bylo naprosto slunečno), dvě sady náhradního oblečení (včetně ponožek) a nosítko, uložila napapané mimino do kočáru, juchající batole postavila na vozítko a vyrazila. Hned zkraje výletu nám ujela nízkopodlažní tramvaj. Jezdí jen jedna za půl hodiny a do normální, schodové, se je se dvěma dětmi a kočárem v jedné osobě téměř nemožné dostat, protože většina cestujících se nepokrytě baví nad vašim „štěstím“ a nehodlá si zavdat pomocí. Nu což, řekla jsem si, využiju vzniklou pauzu k osvětové činnosti. Syn spal, dcera se mnou konverzovala o kravičkách a vše se zdálo naprosto v pořádku. Až do chvíle, kdy přijela ona kýžená tramvaj. Byly v ní úplně všechny matky, které ten den dostaly stejný nápad jako já. A idylická konverzace se změnila nejprve v zaražené ticho a vzápětí v záplavu otázek typu:“Mami, kluk pláče? Chce spinkat? Má au? A paní zlobí, že?“ Hrůza! Aspoň že ten syn v kočáru spal, jako když ho do vody hodí. Pršet začalo hned, jak jsme projeli vstupní branou. A nebyl to žádný drobný deštík, který vám něžně pocuchá vlásky. V největším ceďáku, kdy dopad kapek na mou lebku už i bolel, jsem narvala na dceru pláštěnku, na kočár také a rozeběhla se k nejbližšímu pavilonu. Nikdy by mě bylo nenapadlo, že na výstavě hospodářských zvířat budou zemědělské stroje! Všechno by mé děti zajímalo víc. No nic, snažila jsem se ještě zachovat klid a rozvahu, zabavím dceru svačinou a pomalým krokem najdu východ od traktorů a případnou průtrž prostě vydržím. A zde se opět projevil můj neošálitelný talent na komplikování si vlastního života. Normální matka najde vchod bezbariérový, já našla jediný, který úzce navazoval na dlouhé schodiště a končil přímo u prasat. Dcera sice krapet brblala, ale když viděla můj výraz, vrhla se na prasátka a ani necekla. Chvilku jsem přemýšlela, jestli náhodou prasata nežerou malé děti, ale výstavní exponáty byly tak znuděné (nebo přežrané těch, co přišly před námi), že jen podřimovaly a nechaly se fotografovat. A pak to přišlo. Moje dcera poprvé ve svém dvouletém životě spatřila živou ovci a byla z toho veliká láska. Plachá a stydlivá Pidi odhodila zábrany a jala se ovečky oslovovat, zkoumat, hladit, cpát jim seno a dokonce se v jednu chvíli i pokusila vylézt na dřevěnou ohradu, protože ten beran, to byl teda borec! Z pavilonu vytančila a evidentně se těšila na krávy, o kterých se mylně domnívala, že jsou podobně velké a určitě ještě úžasnější. Málokdy se stane, že vnitřně slavím fakt, že mám tak prťavé děti. Na Výstavišti mě tento pocit přímo zavalil. Před výstavní plochou, ze které se ozývalo táhlé bučení, byly totiž rozestaveny stánky s občerstvením. A u jednoho z nich – postaveného prozíravě přímo před „kravičkovým“ vchodem se na rožni otáčelo cosi, co byla buď kráva, nebo býk. Pidi si to naštěstí nespojila a já tak nemusela vysvětlovat. Sice ví co jí, když papá kuře, ale mrtvá kráva je na ní, myslím, ještě příliš velké sousto. Živé krávy ale byly, jak se za pár okamžiků ukázalo, velké sousto pro mě. Za své totiž vzala představa bezpečného odstupu od skotu. Návštěvník prostě procházel mezi kravskými (a býčími) zadky ve stejné vzdálenosti, jako v běžném kravíně. Sama bych to zvládla bez zaváhání, ale s malou holčičkou za ruku? Zvlášť, když už normální kráva je „velká jako kráva“ a zde vystavovaná plemena byla mnohdy i o hlavu větší. A ležící býk, který měl zadek rozměrů psacího stolu mého muže… A moje zvědavá dcera, která si po zkušenostech s ovečkami chtěla „tu kravičku pohladit“? Lehce se mi při té představě podlomila kolena. Naštěstí mě zachránil syn. Otevřel jedno kontrolní oko, spatřil před sebou obrovskou kravskou hlavu a s intenzitou svých šesti měsíců spustil takový povyk, že i laxně stojící skot se jako jeden muž podíval naším směrem. Jak mě se ulevilo! Umístila jsem syna do nosítka, Pidi ukšírovala do kočáru a s dobrým pocitem se vrhla mezi kravské zadky. Dcera pojídala hroznové víno, synek spokojeně brblal, kochali jsme se, nádhera. Zrovna jsem se začala v duchu plácat po ramenou, jaká jsem úžasná, když jedna z krav začala zvedat ocas. Já jsem kočár dobrzdila, pán ve světlém obleku nikoliv. Ale vzal to s humorem. Když ho asi pět jiných pánů otíralo kapesníky, s úsměvem řekl:“ To je čistý, to ještě nebylo na zemi.“ A pak se, provázen úsměvy, vydal hledat čistírnu. Podobně idylicky mohl celý výlet i skončit. To bychom ale cestou na výstavu koček nesměli potkat několik dětí s balónky. Já nevím jaké zkušenosti máte vy, ale dcera nereaguje na nic, na bonbóny, hračky, jídlo, ale jak vidí balónek, končí legrace. Tak jsem musela změnit trasu a vydat se na lov. Naštěstí jsem potkala několik stejně potrefených rodičů a ti mě s chápavými úsměvy směrovali až ku včelařům, kde dcera obdržela kýžené a byla natolik uspokojena ve svých potřebách a chtěních, že jí nechaly chladnou i kočky, které obvykle stěhuje domů po hejnech. V duchu jsem si v opět fatálně našlapané tramvaji gratulovala za krásný a podnětný den. Děti se na mě spokojeně usmívaly, syn vypadal, že hned jak přijdeme domů usne jako špalek, dcera líčila spolucestujícím, že viděla prasátka a ovečkýýý a má balónek. Prostě idyla. Než jsme vystoupili. Déšť, který nad Výstavištěm taktně ustal, se totiž vrátil. Plný znovuobjeveného elánu a intenzity. A úkon, který se před několika hodinami jevil jako sice komický, ale celkem proveditelný, se změnil v holou nemožnost. Umíte si představit matku, která před sebou tlačí kočár s dvouletou holčičkou, na hrudníku jí pospává šestiměsíční mimino, na zádech má batoh a v ruce drží balónek? Tak, a teď si názorně představte, jak v této konstelaci nasazujete, přes zarputilý odpor samozřejmě, na předmětný sporťák pláštěnku, snažíte se u toho držet synovu hlavu, balónek a pidinohy, kterýma se snaží dcera houževnatě igelit odstranit, protože přes pláštěnku nevidí a už od úplně prťavého puclíka ji nenávidí bledou nenávistí. Stalo se očekávané. Balónek ladným pohybem opustil mou dlaň, chvilku se placatil po zastávkové budce, vyletěl na ulici a po mých marných pokusech o zachycení (glosovaných slovy, která nejdou publikovat) ho úspěšně přejela tramvaj, vjíždějící do zastávky v protisměru. V tu chvíli se už všichni ti, kteří se v budce schovávali před deštěm halasně bavili. A já? Po všem tom skotu jsem, vzteky bez sebe, byla chvíli za krávu i já. S výkřikem.“Bavíte se dobře, sakra“ jsem uchopila kočár a s moknoucím dítětem se rozjela domů. Budiž mi ke cti, že jsem se po třech krocích uklidnila a až domů se hlasitě smála geniální „groteskové“ situaci, která se mi podařila. Gag s balónkem, tramvají a dítětem v nosítku by měl někdo natočit. Ale vzala jsem si poučení! Příště balónek přivážu na kočár a narvu si kapsy čokoládou. Ta je totiž na nervy zničených dokonalých matek nejlepší.